Nic není jisté, stejně jako zdejší počasí. Když vyrazíte ven v bundě, za pár minut se vyjasní a už abyste shazovali svršky. Jakmile je však náročná operace odstraňování vrstev provedena, hle, a je tu mrak, a jaký! Tom si po cestě na tenisový kurt prozpěvoval: Everywhere you go, take the weather with you...tak mu na to povídám: To bude asi australská písnička viď? : )

Počasí nepočasí se mi tu ale začíná skutečně líbit. A když říkám skutečně, tak to už něco znamená, protože počáteční stavy odloučení od přátel, rodiny, mého útulného bytu a mých malých rutin mě zpočátku poměrně dost trápily.

Už žádné smutky, řekla jsem si. Neškodí si totiž člověk se svou tendencí neodkladně lpět na lidech a věcech jen sám sobě? Rodinou je mi teď Tom, přátelé budou noví a byt jsme si už zabydleli. Dokonce i ta sprcha náležitě funguje, jen ten internet je crap, jak říká Tom. Pořád mi ale chybíte, tak nějak uvnitř, skrytě, s odkladem.

Minulý víkend jsme se vydali objevovat krásy města York a cestou zpět jsme se zastavili v průmyslovém Leedsu. York má neochvějné kouzlo starého města s historií. Centrum křižují křivolaké uličky s domky, připomínajícími středověké krčmy, které se naklánějí do úhlů na spadnutí. Náměstí bzučí životem malých trhů, stánky přetékají barvami jarních květin a lidé nakupují. Je tu živo, spíše ale příjemně, než hekticky. Lidé se tu více smějí a jsou velmi přátelští.
Barmanka v místním pubu mi vysvětlila rozdíl mezi beer a ales. Objednala jsem si Whonky Donky Ale, kterou točí prý jen u nich. Chutnala trochu jako irský Guiness. Nejpěknějším místem Yorku je touto dobou Cliffords Tower, což je pevnost na malém kopečku porostlém stovkami kanárkových narcisů. Ubytovala nás Fiona, v domě s modrými dveřmi a Jenny nás pozvala k sobě na barbecue, udělali jsme tedy velký nákup, kluci ugrilovali a pak se hodovalo a povídalo. Nakonec jsme vyrazili obhlédnout místní kluby.
Leeds nestojí příliš za zmínku.

Look LEFT, look RIGHT!

Někdy bych potřebovala, jak se lidově říká, profackovat, abych se probudila z českého snu. JSEM V ANGLII. A v tomto velkolepém britském království je na silnících vše naopak. Proč se tedy pořád dívám nalevo? Poté, co mi Tom vynadal, že se takhle na kole můžu zabít, když jedu v protisměru, jsem se už musela zamyslet, jestli jsem normální :D ? Přemýšlíte kam se při přechodu dvouproudé silnice podíváte? Je to zautomatizovaná činnost jako mnoho dalších v našem stereotypním robotickém životě? Maminka mi jako malé rozverné holce vždy vštěpovala: rozhlédni se, koukej nalevo! vždycky nalevo! A tak se dívám. Poučená místními přešlapy sleduji nápisy pro blbce: Look left, Look right. Ony ty nápisy totiž nejsou zas až tak stupidní, když polovina Londýna není původem z Británie.

Mé rozhlížení bych tedy nazvala kulturním zmatkem, podobně jako když Tom zmeškal let, protože má zmatky v evropském čase a 20:00 si plete s 22:00. Australané 24 hodin nemají a proč by tedy měli počítat více než do dvanácti? Zmatky jsou ale časem pochopeny a tak i já se začínám rozhlížet správně. Britsky správně : )

Jedna bába povídala

Jak pokračuje honba za získáním britského účtu? Z Barclays se mi již více než po deseti dnech neozvali. Vydala jsem se tedy do banky Santander, kde mi ochotná paní sdělila, že si o účet zažádat nemohu, pokud jsem v zemi po dobu kratší tří měsíců. S poděkováním jsem se tedy odebrala zpět na ulici, kde jsem chvíli přešlapovala, až mě napadlo zkusit štěstí jinak. Po zkušenostech s britskými úředníky neznalými vlastních spletitých pravidel jsem se rozhodla projít celou čtvrť a poptat se na zřízení účtu ve všech Santander bankách, které v okolí objevím. O ulici dál mi slečna tvrdila, že klasický účet lze zřídit pouze pokud mám platný britský pas. Ačkoliv to znělo jako absolutní nesmysl, nedohadovala jsem se a vydala se dále. O dva bloky dále, na hlavní třídě, jsem objevila hned dvě banky v jedné ulici. V té první mi zaměstnankyně banky za přepážkou sdělila, že je to jednoduché. Prý potřebuji jen evropský pas a je to, problém však tkvěl v otevírací době. V půl paté prý již schůzky nedělají. Mám prý přijít zítra. Vřele jsem poděkovala a odebrala se do sousední banky, kde mě uvítali s identickou informací a odeslali mě domů. Den na to mi pracovnice banky zřídila britský basic account na počkání. Karta a pin mi přišly o týden déle a tak se konečně raduji.

Takové jsou tedy mé dosavadní zkušenosti s úředníky a to jen okrajově, neboť sem píšu jen to nejzajímavější :) Lepší se zeptat desetkrát pokaždé někoho jiného než spoléhat na znalost pravidel jedince. Ušetříte si tak mnohá zklamání z nezdaru.

PS: Poněvadž bych rádá pracovala v Anglii legálně, je třeba zažádat si o NIN (national insurance number). National Insurance je anglická alternativa českému úřadu sociálního pojištění a NIN zde plní úlohu jakéhosi rodného čísla. Bez něj vás nikdo nezaměstná a proto mě v pondělí čeká schůzka v Job centre, což je místní pracák a po náležitém interview mi ho buď vystaví či mě odmítnou a v takovém případě si budu muset schůzku domluvit další, v řádu dalších třech týdnů, tak držte palce.