Nic není jisté, stejně jako zdejší počasí. Když vyrazíte ven v bundě, za pár minut se vyjasní a už abyste shazovali svršky. Jakmile je však náročná operace odstraňování vrstev provedena, hle, a je tu mrak, a jaký! Tom si po cestě na tenisový kurt prozpěvoval: Everywhere you go, take the weather with you...tak mu na to povídám: To bude asi australská písnička viď? : )

Počasí nepočasí se mi tu ale začíná skutečně líbit. A když říkám skutečně, tak to už něco znamená, protože počáteční stavy odloučení od přátel, rodiny, mého útulného bytu a mých malých rutin mě zpočátku poměrně dost trápily.

Už žádné smutky, řekla jsem si. Neškodí si totiž člověk se svou tendencí neodkladně lpět na lidech a věcech jen sám sobě? Rodinou je mi teď Tom, přátelé budou noví a byt jsme si už zabydleli. Dokonce i ta sprcha náležitě funguje, jen ten internet je crap, jak říká Tom. Pořád mi ale chybíte, tak nějak uvnitř, skrytě, s odkladem.

Minulý víkend jsme se vydali objevovat krásy města York a cestou zpět jsme se zastavili v průmyslovém Leedsu. York má neochvějné kouzlo starého města s historií. Centrum křižují křivolaké uličky s domky, připomínajícími středověké krčmy, které se naklánějí do úhlů na spadnutí. Náměstí bzučí životem malých trhů, stánky přetékají barvami jarních květin a lidé nakupují. Je tu živo, spíše ale příjemně, než hekticky. Lidé se tu více smějí a jsou velmi přátelští.
Barmanka v místním pubu mi vysvětlila rozdíl mezi beer a ales. Objednala jsem si Whonky Donky Ale, kterou točí prý jen u nich. Chutnala trochu jako irský Guiness. Nejpěknějším místem Yorku je touto dobou Cliffords Tower, což je pevnost na malém kopečku porostlém stovkami kanárkových narcisů. Ubytovala nás Fiona, v domě s modrými dveřmi a Jenny nás pozvala k sobě na barbecue, udělali jsme tedy velký nákup, kluci ugrilovali a pak se hodovalo a povídalo. Nakonec jsme vyrazili obhlédnout místní kluby.
Leeds nestojí příliš za zmínku.

Look LEFT, look RIGHT!

Někdy bych potřebovala, jak se lidově říká, profackovat, abych se probudila z českého snu. JSEM V ANGLII. A v tomto velkolepém britském království je na silnících vše naopak. Proč se tedy pořád dívám nalevo? Poté, co mi Tom vynadal, že se takhle na kole můžu zabít, když jedu v protisměru, jsem se už musela zamyslet, jestli jsem normální :D ? Přemýšlíte kam se při přechodu dvouproudé silnice podíváte? Je to zautomatizovaná činnost jako mnoho dalších v našem stereotypním robotickém životě? Maminka mi jako malé rozverné holce vždy vštěpovala: rozhlédni se, koukej nalevo! vždycky nalevo! A tak se dívám. Poučená místními přešlapy sleduji nápisy pro blbce: Look left, Look right. Ony ty nápisy totiž nejsou zas až tak stupidní, když polovina Londýna není původem z Británie.

Mé rozhlížení bych tedy nazvala kulturním zmatkem, podobně jako když Tom zmeškal let, protože má zmatky v evropském čase a 20:00 si plete s 22:00. Australané 24 hodin nemají a proč by tedy měli počítat více než do dvanácti? Zmatky jsou ale časem pochopeny a tak i já se začínám rozhlížet správně. Britsky správně : )

Jedna bába povídala

Jak pokračuje honba za získáním britského účtu? Z Barclays se mi již více než po deseti dnech neozvali. Vydala jsem se tedy do banky Santander, kde mi ochotná paní sdělila, že si o účet zažádat nemohu, pokud jsem v zemi po dobu kratší tří měsíců. S poděkováním jsem se tedy odebrala zpět na ulici, kde jsem chvíli přešlapovala, až mě napadlo zkusit štěstí jinak. Po zkušenostech s britskými úředníky neznalými vlastních spletitých pravidel jsem se rozhodla projít celou čtvrť a poptat se na zřízení účtu ve všech Santander bankách, které v okolí objevím. O ulici dál mi slečna tvrdila, že klasický účet lze zřídit pouze pokud mám platný britský pas. Ačkoliv to znělo jako absolutní nesmysl, nedohadovala jsem se a vydala se dále. O dva bloky dále, na hlavní třídě, jsem objevila hned dvě banky v jedné ulici. V té první mi zaměstnankyně banky za přepážkou sdělila, že je to jednoduché. Prý potřebuji jen evropský pas a je to, problém však tkvěl v otevírací době. V půl paté prý již schůzky nedělají. Mám prý přijít zítra. Vřele jsem poděkovala a odebrala se do sousední banky, kde mě uvítali s identickou informací a odeslali mě domů. Den na to mi pracovnice banky zřídila britský basic account na počkání. Karta a pin mi přišly o týden déle a tak se konečně raduji.

Takové jsou tedy mé dosavadní zkušenosti s úředníky a to jen okrajově, neboť sem píšu jen to nejzajímavější :) Lepší se zeptat desetkrát pokaždé někoho jiného než spoléhat na znalost pravidel jedince. Ušetříte si tak mnohá zklamání z nezdaru.

PS: Poněvadž bych rádá pracovala v Anglii legálně, je třeba zažádat si o NIN (national insurance number). National Insurance je anglická alternativa českému úřadu sociálního pojištění a NIN zde plní úlohu jakéhosi rodného čísla. Bez něj vás nikdo nezaměstná a proto mě v pondělí čeká schůzka v Job centre, což je místní pracák a po náležitém interview mi ho buď vystaví či mě odmítnou a v takovém případě si budu muset schůzku domluvit další, v řádu dalších třech týdnů, tak držte palce.

Londýnská mračna a jiná potěšení

Je tomu jeden týden, co jsem započala novou kapitolu svého života. Co se za tuto zdánlivě krátkou dobu událo? Víte ono je těžké zamýšlet se nad jednotlivými dny v týdnu, když tu jeden den vypadá jako druhý. Šest dní ze sedmi byla obloha bílá bez známky jediného slunečního paprsku a občas se k tomu přidal i mlhavý opar v ranních hodinách. Ne že by to člověka zrovna dvakrát naladilo k nadšenému výskoku z postele. Týden byl však i přesto plný nových dojmů.

Poobědvali jsme s Tomem a jeho australskými kamarády v Brick Lane, kde údajně vaří nejlepší Curry v celém Londýně. Ulice je to skutečně nevšední. Prochází se tu mládež jako vystřižená z anglických módních časopisů v honbě za indickou kuchyní. Kromě restaurací se tu nachází i mnoho indických obchodů s potravinami, kde nakoupíte velké pytle kurkumy, koriandru, basmati rýže a spousty dalších ingrediencí indické kuchyně za směšné ceny.

Sehnali jsem dvě ojetá kola přes gumtree, abychom se rychleji a levněji pohybovali po městě, ale hlavně v naší čtvrti. Využili jsme dnes prvního slunečného dne a vyrazili jsme ven. Objevili jsme cyklistickou stezku mimo hlavní silnice, která nás dovedla do Tooting parku s jezírkem. Poobědvali jsme koblihy a vyhřívali se jako dvě ještěrky na kameni. Lidé se také zdáli být šťastnější. Cestou zpět jsem se optala na práci v místním baru a nechala jim své telefonní číslo.

V týdnu jsem si také zažádala o účet u anglické banky. K jeho zřízení byly třeba dva identifikační doklady a pak v případě, že jsem v UK méně než tři měsíce, stačil výpis z účtu z české banky (ovšem ten posíláný na adresu, nikoliv elektronický a posléze vytištěný). O přijetí či zamítnutí žádosti se dozvím do deseti dnů.

Tesco, IKEA

Cestou ulicí lemovanou bílými viktoriánskými domečky nás oslovil jamajský popelář s širokým úsměvem. ,,Angelina Jolie and Brad Pitt! You two look just just like Angelina Jolie and Brad Pitt! Beautiful people...Have a nice day!’’ Rozesmáli jsme se a hned jsme byli v lepší náladě. Fakt, že nás někdo přirovnal k nejatraktivnějšímu páru Hollywoodu nám oběma připadal tak nějak lidsky milý. Lidé se na nás vždy spíš dívají s údivem ne velmi příjemným.

Cestou na nákup jsme potkali zajímavé asijské obchody s potravinami. Zastavila jsem se v rybárně a poptala ceny vystavených ryb a zda-li jsou čerstvé. Chodí prý tak každé dva dny a cenově to není horší než u nás, ale ani o mnoho lepší. Jen je daleko větší výběr. V nabídce jsou ryby všech barev a velikostí. Dá se narazit i na slušnou nabídku. Třeba pytel exotických ryb po pěti librách (140 Kč) nebo kilo krevet za podobnou cenu.

Místní Tesco, velikostí srovnatelné asi tak s Tescem v Praze na Zličíně, nabízí nepřeberné množství exotických koření, omáček, všelijakých luštěnin, semen, ořechů, olejů, sladkostí, různých typů chleba v oddělení pečiva (od baget, toastů, housek až po pita chleba) a podivné zeleniny a ovoce. Najdete tu vše. Uličky jsou rozděleny nejen podle typu potravin, ale také podle národní kuchyně: tedy africká, jamajská, indická, arabská, židovská atd.. Ingredience mezinárodních kuchyní jsou nesrovnatelně levnější a dostupnější než u nás a člověk si tak vlastně uvaří cokoliv ho napadne. Výběr je obrovský. Cestou z Tesca jsem Toma přesvědčila, abychom nejtěžší tašku vzali napůl a to se velmi vzpouzel. Nemá to rád, prý je jednodušší, když ji ponese sám. A to už do nás naběhl kluk a nemohl se skrze tašku vymotat ven, neviděl jí, viděl prý jen mezeru mezi námi a okomonetoval to slovy:,,you two must be together right?''a tak jsme se zasmáli. Tom neřekl nic, ale viděla jsem mu na očích, jako by mi sděloval mimoslovně: já ti to říkal miláčku!

Příjemně mě překvapily také ,smoothies’, což jsou ovocné šťávy vymačkané s čerstvého ovoce a ty kvalitní by neměly obsahovat žádné konzervační látky. Cenově jsou na tom podobně jako džusy, chutnají přitom o mnoho lépe.

Navštívili jsem v tomto týdnu také IKEU a překvapivě vše vypadá stejně jako u nás. Je složena ze dvou částí, ze showhallu a markethallu. Nahoře je velký restaurant a dole občerstvení s hotdogy za výhodné ceny. Dvakrát hotdog za 15,- jako u nás jsme tu však nenašli. Tady mají jeden za 90 pencí (25 korun). U kas je také takzvaný Bargain corner, stejně jako u nás slevový koutek. Zaregistrovali jsme se přímo na obchodě a tak nám naše nové Ikea karty přijdou brzy domů :)

Okolí

Nacházíme se v Norbury, v Jižním Londýně. Jak jsem záhy zjistila, čvrť, ve které žijeme, je muslimská. Těžko byste spatřili na ulicích Norbury bílou tvář. Ale i to se stává, nejspíše se ale bude jednat o míšence. Nyní mám skutečně možnost pochopit, co je to vlastně ten kulturní šok. Spatříte tu veškeré národnosti od arabských turbanů až po africké děti z pobřeží slonoviny. Je tu také nespočet Indů. Potkáte je jako úředníky na poště, lékárníky, prodavače nebo třeba číšníky. Když se rozhlédnete po nápisech obchodů a restaurací, leccos je psáno v arabštině či hidštině společně s angličtinou. Na hlavní ulici je spousta restaurantů nabízejících národní kuchyně. Kebab, falafel, indická korma, chicken tikka, chicken masala a další. Kypré ženy z Jamajky si naproti přes ulici otevřely kadeřnictví Krazi (psáno doslova) a přes skleněné výlohy můžete sledovat, jak si naplétají skutečně ,,šílené'' copánky všech tvarů a směrů, tvořících na hlavě všelijaké ornamenty.

Welcoming spring

London here I am!!!
Nic mě už dlouhou dobu nepotěšilo tak, jako vydatný spánek v pohodlné posteli po ukrutném zápase s kufry z londýnského letiště. Hrbolaté chodníky jsem naštěstí nezdolávala sama. Naproti mi přišel můj klokánek s kyticí lučních květin. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká, a tak jsem se mu vrhla kolem krku. Chytli jsme poslední vlak domů a Tom mě obeznámil s okolnosti našeho bydlení. Máme prý skvělou správkyni domu. Prý pro nás cokoliv zařídí, slíbila nám prý manželskou postel, nové háčky na záclony (záclona prý neustále padá) a další. K tomu se vrátím později. Nájem nás vyjde na poměrně slušnou částku, pokud nebudou extrémní poplatky, což je velké plus. Jaké poplatky budou zatím netušíme, protože jsme prý noví obyvatelé tohoto domu po velmi dlouhé době a report o těch starých není k dohledání.

Hlavní nevýhodou je téměř nefunkční sprcha a zatím neexistující internet. AHA! Tom mě ujistil, že sprcha bude brzy v pořádku a předvedl mi, jak se osprchuji malým čůrkem teplé vody. Internet vyřešil prozatím malým USB stickem od T-Mobile. Data ovšem tečou velmi pomalu. Hovor po Skype je nemožný a stejně tak jakýkoliv download či upload většího objemu dat. Na načítání stránky si vždy chvíli počkáme a tak nezbývá než tiše meditovat a klidnit tak své nervy :)

Nejkrásnějším překvapením po příjezdu do Londýna však byly rozkvetlé květiny a stromoví lemující naší ulici. Před domky kvetou narcisy, modřence, třešně a všelijaké další rostliny. Jaro je tu a je cítit ve vzduchu.